O mně

Můj příběh - Tereza Žáčková Motalová


Dobrý den! Děkuji, že jste navštívili mé stránky.

Jmenuji se Tereza a žiji v Praze, pocházím však z malého pohraničního města. Už jako dítě jsem byla velmi upovídaná. Zastavit se s paní sousedkou a zeptat se jí, jak se vede nebo naopak zasvětit jí do událostí ve školce a později škole, pro mne nebyl problém. Ze všeho nejvíc mne fascinovala jejich reakce: úsměv, vstřícnost a ve finále i spousta příběhů. Ačkoliv ráda mluvím, zejména o věcech, které mne zajímají a baví, stejně i ráda naslouchám. Každý člověk, alespoň dle mého názoru, je studnicí velmi zajímavých příběhů. 

Rodiče se nás (mne a sestru) snažili vychovávat podle jejich nejlepších schopností a znalostí. V některých aspektech, bohužel, dávali až příliš velký důraz na výsledky (“proč je to 1- a ne 1?” apod.). Nároky kladené na prvorozené dítě, ještě když je to i první vnouče, občas bývají vysoké nebo přinejmenším vyšší než by si ono dítě zasluhovalo. Ovlivnilo mne to? Samozřejmě, v dobrém i zlém. 

Největší výzva, která na mne zásadním způsob zapůsobila, byla ztráta dvou velmi blízkých a milovaných osob – ve čtrnácti, respektive v patnácti letech jsem přišla o dědečka a během necelého roku také o velmi blízkého kamaráda. Ačkoliv si uvědomuji, že smrt k životu patří, takto zásadní ztráta v takovémto citlivém věku nezůstala bez následků. Pro zdravý vývoj osobnosti dětí (i dospívajících) je potřeba zázemí, které jim pomáhá definovat hodnoty – své, ale i okolního světa. Nejbližší okolí také přispívá k tomu, jak na sebe sami nazíráme, považujeme se za hodnotné jedince nebo naopak naše sebevědomí klesá až z něj téměř nezbyde nic. Naštěstí jsem měla skvělé učitele, nejen vyučující, ale také ostatní osoby, které mi byli inspirací a vzory. Při studiu na gymnáziu mi jedním z těchto učitelů byly představeny tyto knihy: Charlie Jones “Život je fascinující” a John Gray “Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše”. Tyto dvě publikace mne zásadním způsobem zasáhly a pomohly v tom, abych si ujasnila, co v životě chci. Přišlo mi zcela fascinující, jak na základě znalostí principů rozvoje osobnosti mohu pomoci sobě, ale také ostatním. 

Nicméně od zaujetí literaturou osobnostního rozvoje až k vlastní praxi byla velmi dlouhá cesta plná nejen radosti a úspěchů, ale také přemetů a pádů. Po dokončení gymnázia jsem se vydala do Prahy studovat svou první vysokou školu. Navzdory tomu, že zrovna tato zkušenost nepatří mezi ty nejpozitivnější, vzešlo z toho životní přátelství s jedním z mých spolužáků a také spolupráce se společností zabývající se síťovým marketingem, se kterou spolupracuji od roku 2003. Díky studiu na vysoké škole jsem si uvědomila, že je pro mne daleko důležitější osobní integrita než úspěch za každou cenu. Můj nejlepší kamarád, kterého jsem tam také nalezla, se mnou prošel mnoha pády i vzestupy a i díky němu jsem taková jaká jsem. Pomohl mi vstoupit do života úspěšných lidí a já mohla vidět, jakým způsobem dosahují svých cílů. Nakoukla jsem pod pokličku úspěchu, který pro dívčinu z hor byl do té doby nemyslitelný. Také se mi dostalo propracovaného vzdělávacího systému, který pomáhá nejen mně, ale i mým blízkým. Zadarmo se učit novým dovednostem, musela bych být blázen, abych si takovou příležitost nechala protéct mezi prsty. Sebevzdělávání v osobnostním rozvoji pokračovalo, za zásadní považuji knihy “Bohatý táta, chudý táta”, “Myšlením k bohatství”, “Jak získávat přátele a působit na lidi”, ale také “Malý princ” a nahrávku Earla Nightingala “Nejneobyčejnější tajemství”.

Po neúspěchu na vysoké škole jsem nastoupila do zaměstnání. Ačkoliv byl to neúspěch? Možná jsem tehdy nezískala vysokoškolský titul, ale získala jsem něco mnohem cennějšího – životní lekce. Má první pozice byla asistentka ředitele. Pomáhala jsem s agendou, hlídala kalendář, jednoduše řečeno, jednalo se o tu nejklasičtější formu administrativní práce. Nevydržela jsem v ní dlouho, protože tam nebyl prostor pro kreativitu. Poté jsem nastoupila na pozici recepční do mezinárodního koncernu. Tam jsem byla ve svém živlu. Mohla jsem se starat nejen o návštěvy, ale také o naše zaměstnance a v praxi jsem si ověřila, že dělat o kousek víc než se ode mne očekává, nese své plody. Za těch několik let, co jsem tam pracovala, jsem si vybudovala velmi přátelské vztahy, které přetrvaly i po mém odchodu. Vstřícnost, upřímný zájem o ostatní, proaktivní a proklientský přístup nakonec vyústily v nabídku pozice office managera, kterou jsem s ohledem na těhotenství odmítla. Věděla jsem, že nechci zůstat u jednoho dítěte a že se nechci ihned vracet do práce. Tou dobou ještě nebylo tolik obvyklé, aby otec nastoupil na “rodičák”. 

Nebyla bych to já, abych se věnovala jen a pouze dětem a rodině. Můj obdiv patří všem rodičům, kteří se v rodičovství vzhlédnou a které rodičovství zcela naplňuje. Své děti miluji nade vše, navzdory tomu, jsem potřebovala dělat i něco pro sebe. Tak jsem se dostala do zastupitelstva naší městské části. Ačkoliv má mnoho lidí pocit, že politika není úplně slušná, za sebe musím říct, že snad větší školy se mi zatím v životě nedostalo. Z pohledu mezilidských vztahů a vazeb je to naprosto fascinující. Za možnost nakouknout pod pokličku jsem a zůstanu navždy vděčná. Po skončení mého mandátu jsem se rozhodla, že by bylo fajn nastoupit se synem do školy – on do první třídy základní školy a já do prvního ročníku bakalářského studia v oboru “teritoriální studia”. Zároveň s péčí o rodinu a studiu jsem nastoupila na plný úvazek do firmy, která se zabývala audity a inspekcemi. Já měla na starosti koordinaci a vzdělávání inspektorů. Byla to velmi zajímavá zkušenost, nicméně platba za ní byla neúměrně vysoká. Objevily se u mne deprese, které vyústily v péči psychiatra a medikaci antidepresivy. Tou dobou jsem měla dopisovat bakalářskou práci a připravovat se na státnice. To nejdůležitější, co mi tato životní epizoda dala, je skutečnost, že bychom na sebe neměli klást tak vysoké požadavky a když už je klademe, měli bychom být schopni se ocenit za tento výkon. Ve finále jsem práci dopsala a získala vysokoškolský titul, o kterém často hovořím jako o svém třetím dítěti. Po zakončení univerzity jsem dostala nabídku pracovat pro tuto univerzitu. Koordinace zahraničních expertů, využívání angličtiny na denní bázi, organizace školení pro personál univerzity i pro ony experty. Zdálo se, že jsem našla práci snů. Po prvních měsících mé nadšení poněkud opadlo, když jsem zjistila, že to, jak mi celý projekt byl představen, se od reality zcela liší. Za těch mnoho let v zaměstnání si vážím toho, když je možné se na vedoucího pracovníka spolehnout, že dané slovo platí, zejména když to mohlo fungovat v politice, proč by to nemohlo fungovat i v jiných oblastech. 

 

“Ať jsem pracovala kdekoliv, vždy jsem se něčemu přiučila. Od komunikace s lidmi, ztráty ostychu před velkými jmény, prodej, marketing, ale také to, jak se chovat, abych vzbudila respekt a důvěru.  Nikdy jsem nebyla archetypem zaměstnance, navzdory tomu jsem do ní dávala vše, nicméně věděla jsem, že dřív nebo později přijde chvíle, kdy budu svým vlastním šéfem. Vzdělávat ostatní a pomáhat jim najít cestu k vlastní svobodě a štěstí, byly těmi největšími hnacími motivy. Vysokou školu jsem při dětech a práci zvládla jen díky tomu, že jsem si musela pečlivě organizovat čas. Vysokoškolský titul jsem ke svému zaměstnání nepotřebovala, ale obor, který jsem si zvolila mne bavil natolik, že jsem se rozhodla VŠ stůj co stůj úspěšně zakončit.”

 

Na podzim roku 2019 jsem dostala možnost účastnit se kurzu Lisy Nichols – 28 Days to Results a při té příležitosti TO přišlo. TO bylo uvědomění, co v životě chci dělat, co mne baví a naplňuje – pomoc sobě i ostatním s naplňováním jejich cílů a osobnímu růstu. Uvědomila jsem si, že už první vysoká škola byla pro mne testem, když jsem ve finále skončila v depresích z práce, byl to jasný signál, že se mám věnovat tomu, co celý život dělám (sice jen pro své přátele a nejbližší, ale i tak). Pomyslnou poslední kapkou bylo, když jsem si uvědomila, že chci být já tím, kdo drží otěže svého života a ne se spoléhat na ostatní, kteří svému slovu nakonec nedostojí. Po kurzu Lisy Nichols přišla další nabídka, tentokrát od Jack Canfielda (ten Jack Canfield, který napsal například Slepičí polévku pro duši nebo byl jedním z účastníků dokumentu “The Secret” – stejně jako Lisa Nichols). Po prvních lekcích jeho programu Train The Trainer Online mi bylo jasné, že se nadále nechci nechávat zaměstnat, ale chci pracovat pro sebe, být svým vlastním šéfem a tím, kdo rozhoduje o tom, zda se něco podaří či nikoliv. Úspěšně jsem zakončila Canfieldův program a stala se certifikovanou lektorkou Pravidel úspěchu. Rozhodla jsem se na univerzitě skončit a začít podnikat v oblasti koučování a osobnostního rozvoje. A ani koronavirus mi v tom nemohl zabránit. 


Knihy, které všem doporučuji:

  • Jack Canfield (Slepičí polévka pro duši, Pravidla úspěchu, Klíč k životu),
  • John Gray (Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše) a
  • Napoleon Hill (Myšlením k bohatství)”